Dnešní příspěvek se nebude týkat známé Gogolovy hry „Revizor“, ale jednoho mého setkání s revizorem (revizory).
Pohyboval jsem se po Praze a potřeboval jsem se přesunout z Prahy 10 na Prahu 2. Konkrétně ze zastávky „Vozovna Strašnice“ na „I.P. Pavlova“. Logicky jsem zvolil tramvaj číslo 11. Jednalo se o trasu 4 km dlouhou se 12 zastávkami. Celá věc měla ale malý háček a sice ten, že jsem si ten den zapomněl doma peněženku, včetně MHD jízdenky. Právě na I.P. Pavlova jsem se měl zastavit u manželky v práci, která mi peněženku i s jízdenkou přivezla z domova a měli jsme si ji tam předat. Od ní jsem pak měl pokračovat na důležitou schůzku ve městě. Celkově jsem měl docela naspěch.
Protože jsem neměl ani peníze na jízdenku a od kolegů v práci jsem si půjčovat nechtěl, tak jsem se rozhodl trochu zariskovat a jet „načerno“. Říkal jsem si: „Revizora jsem nepotkal ani nepamatuju, v tramvaji už vůbec ne, není čeho se bát.“ Tak jsem vyrazil.
Ujeli jsme cca 5 zastávek a za mojí sedačkou se ozvalo známé „dobrý den, kontrola jízdenek“. V tu chvíli mě polilo horko. Naštěstí mi pomohla neuvěřitelná náhoda. Ten člověk, který seděl za mnou a kterého revizor oslovil jako prvního si také zapomněl peněženku i s doklady doma, takže se u něj ten revizor zasekl a začali to řešit. Tím jsem získal čas a na příští zastávce okamžitě vystoupil, abych počkal na další tramvaj.
Další cesta už proběhla v klidu, na I. P. Pavlova jsem si u manželky v práci vyzvedl peněženku i s MHD jízdenkou a pokračoval dále. Moje setkání s revizory pro ten den ale ještě nekončilo. Když jsem se v podvečer vracel domů a přestupoval v metru na Florenci z trasy C na trasu B, byl jsem při přestupu kontrolován revizory číhajícími v metru. S jízdenkou MHD v kapse to už ale byl úplně jiný pocit …